Rozhovor s Janem Ferdinandem, obnovitelem hodů v Židenicích v Židenickém zpravodaji
Židenické hody jsou moje dítě
Článek v Židenickém zpravodaji připravila Hana Fasurová, 12.11.2019
Židenické hody jsou fenomén, který nevěřícího nováčka může velmi zaskočit. Kdo tu ale nikdy nebyl, může jen litovat. Největším překvapením pro mě, která vstoupila na židenickou hodovou zábavu vůbec poprvé v životě, byly desítky náctiletých, rozpálených tancem moravské besedy v rytmu tzv. „dechovky“. A taky na první pohled nenápadný čtyřicátník v riflích, který se při vyprávění o židenickém folkloru rozzářil zvláštním vnitřním světlem. Hlavně díky nadšení Jana Ferdinanda, který léta roznášel v Židenicích psaní, má židenický kroj a židenické hody opět svoji podobu.
Narodil jste se v Olomouci. jak je možné, že se z Vás stal takový židenický patriot, věnující se místnímu folkloru?
Z Olomouce jsem se ještě jako malé dítě přestěhoval do Židenic, do domku na Blodkově ulici, který dostali moji prarodiče jako svatební dar. Po naší svatbě s manželkou jsme si řekli, že abychom pořád neseděli doma u televize, začneme se věnovat folkloru. Moje sestra Jitka přitom studovala na vysoké škole, kde posháněla spoustu materiálů kolem krojů a hodů
Navíc já jsem třiadvacet let v Židenicích roznášel poštu a díky tomu jsem získal spoustu kontaktů, které mi pomohly v mém úsilí pokračovat. Ve spolupráci s etnografickým ústavem jsme nechali vyrobit prvních osm párů v původní podobě s několika úpravami. Měl jsem vždy tři obrovské sny - obnovit v Židenicích hody, kroj a dostat Židenice na festival ve Strážnici.
Po jak dlouhé pauze jste v hodech a nošení místního kroje navázali a kdy se tak stalo?
První hody v židenickém kroji jsme uspořádali v roce 1998 v osmi párech. Komunistický režim hody a veškerou tradici přerušil v roce 1948, tedy obnovili jsme ji po padesáti letech a funguje to tak dodnes. S tím rozdílem, že mladých je dnes třicet a židenický kroj není u nich moc populární.
Je pravda, že na letošních říjnových hodech svítily hlavně krátké červené sukýnky kyjovských krojů. Není to škoda?
Židenický kroj je ve srovnání s kyjovským střídmější a hlavně dívky jej nemají moc rády, protože si v něm kvůli délce sukně a vrstvení nedá sednout. Prostě by hody musely prostát. Podle mě jsou ale kyjovské kroje na židenických hodech nesmysl a veškeré naše úsilí, co jsme měli s rekonstrukcí kroje, tak přichází vniveč. Navíc půjčení kroje stojí peníze, a to si stárci platí z vlastních kapes. Za peníze investované do půjčení by už mohlo existovat deset párů židenických krojů. Dnes je to ale hlavně věcí těch, kdo hody organizují. Po mě již třetí generace stárků – hody mají mladí opravdu úžasné a při tom, když jsem viděl tancovat ty nejmenší, jsem slzel. Moji chlapci by se rádi do židenického kroje oblékli, ale další je následovat nechtějí. Stále ale doufám, že se najde někdo, kdo rozhodne, že prvních osm párů půjde na hodovou oslavu pravidelně v židenickém kroji.
Kolik má židenický kroj variant a jaké jsou jeho charakteristiky?
Existují tři druhy kroje pro ženy – kroj pro svobodné ženy s rukávci ve světlých odstínech a šátkovým úvazem, kroj vdané ženy, který má rukávy až k zápěstí a je spíše ve tmavších barvách a také pracovní kroj. Slavnostní varianta kroje se navíc používala v neděli do kostela
- to si žena vezme bílou zástěrku a uváže přes prsa tzv. půlku, která je dlouhá tři metry a její konce tvoří na zádech šosy. Pánský kroj má klasickou bílou košili s rukávci, jejíž předek je zdobený, s límečkem na stojáček, na to klasickou brněnskou vestičku se šosy. Namísto původních holínek ale nosí pánové již společenskou obuv. Dětské kroje zase ušila paní Vlaďka Štěrbová, která dříve vedla Pištělákův národopisný soubor a stále se věnuje přípravě malých dětí.
Údržba a chystání takového kroje, byť prostšího, než je třeba onen kyjovský, nejspíš není pro každého...
Se ženou oba vlastníme kroj, který jsme si nechali ušít, starost je to veliká. Když jsem chystal židenické kroje stárkům, tak mi tu jich pět leželo v obýváku na zemi, manželka škrobila a já jsem vleže zaskládával sukni se pěti spodnicemi na mého mladšího synka. Příprava hodů je vůbec náročná věc – jak jedny skončí, už se chystají další - musíte sehnat víno, koláče, domluvit se s Dělnickým domem, kde probíhá oslava, hospodou i farností.
Židenické hody se konají obvykle třetí říjnovou neděli. Není to na hody trochu pozdě?
Když se volilo datum, kdy hody budou, existovaly dvě varianty – jedna na Cyrila a Metoděje a druhé na vysvěcení židenického kostela Cyrila a Metoděje. Letní svátky pro nás organizačně nepřipadaly v úvahu, protože spousta lidí odjíždí na dovolenou, byť počasí by nám přálo.
Vysvěcení kostela je zas týden před dušičkami, kdy počasí není ideální. Některý rok nám sněžilo, jindy zas bylo počasí opravdu dušičkové – pršelo, bylo škaredě a zima. Ale byl to termín, kdy jsme věděli, že nám přijde nejvíc lidí. Napojení na kostel je u hodů důležité. Sobota byla světská, neděle zas duchovní.
Jaké jsou židenické hodové zvyklosti?
Židenice mají svůj jedinečný zvyk - zaplétání máje a také vlastní zpěvy pod májou. Jsem také pyšný na to, že máju nestavíme jeřábem, jako je tomu o ostatních, ale ručně. Rekordní velikost naší máje byla u nás 32 metrů. Hody jsou moje dítě a jsou duší židenického folkloru. I židenické hodové právo je moje dílo - původně jej měli všichni stárci, ale stáhli jsme ho pouze na hlavního stárka. Ten na velikonoce chodí a sbírá od děvčat pentličky - to je ozdoba práva. Když jsme začínali, bylo tam pouze deset pentliček, nyní se právo dědí z generace na generaci, ze stárka na stárka, pentličky tam zůstávají a přibývají nové.
Židenice mají svůj znak, pečeť a nově i hymnu, kroj je další z atributů identity obce. Máte nějaký tip, kde by se daly využívat kromě hodů?
Dříve se využívaly při oceňování židenických osobností, v kroji jsem chodil do kostela i o Velikonocích. O Vánocích je trochu zima, ale dalo by se to překousnout. A potom při každé
společenské či kulturní akci včetně obecního plesu. Mohlo by se také nechat našít několik krojů pro vdané ženy, když mladá děvčata v židenických chodit nechtějí.
Mnoho brněnských obcí svůj kroj dochovaný nemá nebo alespoň v něm nenavazuje na historickou tradici.
Bez přerušení má svůj kroj snad jedině Líšeň, jinak svůj tradiční kroj mají i Černovice a Komín. I jiné městské části mají hody, ale většinou si půjčují kroje cizí. Třeba Vinohrady si nechaly udělat kroj, ale podle mého mínění na to nemají nárok - před revolucí tam byly jen vinohrady, jejich kroj je tedy uměle vytvořený. Židenice jsou s Líšní jedny z nejstarších čtvrtí připojených k Brnu s dochovanou folklorní tradicí.
Jan Ferdinand se narodil v roce 1972 v Olomouci, je ženatý, má dva syny. Vyučil se truhlářem, dlouhou dobu pracoval na židenické poště jako listonoš. Spolu se svojí rodinou byl hlavním iniciátorem obnovy židenických hodů a židenického kroje. Spoluzakládal taneční soubor Židenická mládež, později přejmenovaný na Abanico. V současnosti žije se svojí rodinou v Líšni.
rozhovor najdete v prosincovém Židenickém zpravodaji
http://www.zidenice.eu/wp-content/uploads/2019/11/www.zidenice.eu-zz-2019-cislo-12.pdf